Na Falklandských ostrovech právě vrcholí léto. Poté, co před dvěma týdny napadl sníh a zůstal ležet dokonce po celých 5 dní (což je velmi neobvyklé s ohledem jak na 1) léto, tak 2) konstantní silný vítr, který všechen sníh obvykle ihned odnese do moře), rozhodla se Sue s manželem, že vyrazí na dovolenou na Svatou Helenu. Zdejších polotropických 28 stupňů (resp. 21 stupňů ve všech místech ostrova vzdálených více jak 300 metrů od Jamestownu) přeci jen více odpovídá termínu „léto“. Obyvatelstvo britských zámořských území tvoří jednu velkou rodinu, pracovní síla se plynule přesunuje mezi Ascensionem, Sv. Helenou, Tristanem da Cunha a oběma Falklandskými ostrovy, neměnné posádky zhruba desítky dopravních i nákladních lodí spojujících jednotlivé přístavy znají celé generace svých stálých pasažérů, do Antarktidy je to kousek, a tak ostrovany spojují i vztahy navázané během půlročních pracovních pobytů za jižním polárním kruhem. V rámci fluktuace pracovní síly a jednoduchého přivýdělku (když pomineme ty teploty) strávil nějaký čas v Antarktidě aspoň jeden člověk z každé druhé rodiny. Tento podíl je samozřejmě vyšší u obyvatel Tristana, kde je pouhých sedm rodin, sedm příjmení (a jeden policajt).

 

Dnes jsem plánoval návštěvu prvního sídla generála Napoleona, The Briars House, ale po setkání s mladým Londýňanem, ze kterého vypadlo, že tam bydlí i pracuje, jsem se rozhodl hromadnou prohlídku (pořádá se jen jednou týdně) zaspat a domluvit si soukromou audienci, aspoň budu moci fotit. V mezidobí přijímám rezervace pro svou novou námezdní činnost zde – odvirování a zprovozňování počítačů. Hlavní komoditou zde je odborná činnost a jídlo, směnitelné v poměru zhruba hodina práce = jedna večeře. Taky se mi konečně podařilo vidět želvy dost z blízka. Sice je vyplašil zvuk brzdícího auta, ale než se taková stoosmdesátiletá želva zvedne k úprku, ujde čtyři kroky a dýchavičně zalehne k odpočinku, člověk má spoustu času si je prohlédnout. Nejvtipnější jsou, když jedí trávu, z mně neznámého důvodu si vždycky stoupnou, na všechny čtyři nohy, snad se jim lépe manévruje krční páteří. Plyne z toho jeden hlavní závěr – až se budete rozhodovat, jestli si ke spásání porostu na rekreačních pozemcích pořídíte kozu nebo jiné zvíře, volte želvu. Jsou elegantnější. A nikam vám neutečou.

 

 

Když na Svatou Helenu dorazil Napoleon, započal protokolární boj mezi Britským impériem a postrevoluční Francií. Nepřijel jsem sám, doprovázeli ho nejvěrnější generálové s rodinami. První rok bydlel v Briars House, posléze byl přestěhován do většího Longwood House o tři údolí dál. Residence v Longwoodu byla rekonstruovaná starší stavba místního lokálního velmože, situovaná na vlhké pláni na severu. Rezidence to byla dozajista prostornější než Briars, ale trouchnivějící a plná krys. Odtud ty zkazky o otravě arsenikem, jenž byl nalezen v císařově uších během posmrtné pitvy. Chudák Nappy, jak je familiárně nazýván místními, se nedožil dostavby svého nového a většího sídla hned naproti Longwood House, umřel pár týdnů předtím. Za místo svého posledního odpočinku si zvolil nedaleké údolí s výhledem na moře a pitoreskní vegetací všude kolem. Angličané požadovali, aby na náhrobním kameni stálo „Generál Napoleon Bonaparte“, Francie nechtěla upustit od „Císař Napoleon“, a tak konsensuálně zůstal náhrobní kámen bez inskripce. Nappy byl pohřben ve čtyřech do sebe zapadajících rakví (sarkofágů). Ze strachu z možnosti, že někdo (žabožrouti) ukradnou (odvezou) jeho ostatky na kontinent (do Francie), stála u hrobu ozbrojená hlídka po celých 19 let, co spal spánkem mrtvých ve zdejší zemi.

Pak ho odvezli domů.

 

P.S.: Dělám si srandu. Nikdo tady neříká Napoleonovi “Nappy”.

Všichni ho znají kolokviálně jako “Bonny”.