Je pondělí, čtvrtý den na lodi. Minuli jsme podmořské hory, masivy, které se z hloubky 5 200 metrů pod hladinou tyčily až do výše 23 m pod mořem, ryb kolem mělkých vod bylo mnohonásobně četněji, poblíž kotvily jachty čerpající přestávku na lov ve svých cestách přes oceán. Jakmile jsme narazili na podmořský proud lámající se o jihoafrický mys Agulhas a směřující dál směrem od Indického oceánu k Brazílii, loď se houpe zepředu dozadu o dost víc, i vítr zesílil.
St Helena je tentokrát víc natřískaná, než na cestě z Ascensionu do Jamestownu. Večeře se podává ve dvou sezeních, první je v 18.45, druhé krátce po osmé. Dnes u jídla chybělo o málo více než čtvrtina pasažérů, pohltila je mořská nemoc. Život na lodi je rozdílnější než z cesty do Jamestownu, už z logiky věci polovina pasažérů opouští domov, polovina zas jede domů. Zároveň je ale delší, a je více času na lodní kratochvíle typu kriket, znalostní kvízy a další společenské hry.
Cestuje s námi Steve, veterán z války o Falklandy, má hodnost commodore, nejsem si přesně jist, jaký je její překlad do češtiny. Utvořili jsme spolu (se spoustou důchodců) tým v několikadenní, mnohokolové znalostní soutěži o nejchytřejší pasažéry. Přestože komodór Steve vypadá jako nejnovější James Bond (možná o trochu líp) a na Svatou Helenu jel na malou soukromou svatbu, kde mu společnost dělali náhodně vybraní kolemjdoucí, jeho nová (druhá) žena vypadá tak na 17 a přitom její nejstarší dceři je 30 let, jeho znalosti věcí běžných jsou dost nahovno. Naštěstí jsem druhý ve velení našeho týmu, umě poskládaného z Angličanů a Australanů, ale stejně jsem se radikálně naštval, když odmítl mou definici antropologie, a my kvůli jeho špatné odpovědi ztratili body. V soutěži jsme proto druzí hned za týmem vedeným (pro změnu) Stevem, autistickým anglickým intelektuálem, jenž umí malinko mimózně, ale o to poutavěji vyprávět o všech planetách a hvězdách na nebi a sbírá mince. Taky umí trochu česky, i když jen obecné, zdvořilostní fráze.
Protože jsme de iure stále na britské půdě (RMS Saint Helena se plaví pod vlajkou Koruny), duty free režim nakupování je obskurně omezený na odpoledne a noc předcházející poslednímu plnému dni na moři. Do Kapského města doplujeme ve středu, duty free je tak k disposici od pondělního odpoledne do úterních 12 hodin. Fskutečnosti to znamená jen levnější alkohol a cigarety na baru během této doby.
Trochu zmatné jsou pohyby jak hvězd, tak času. Západ slunce fluktuuje každým dnem o cca. 40 minut, když proplouváme uměle stvořenými časovými pásmy. Zítra budeme na izraelském času, tj,. UTC+2 i přesto, že jsme sotva přepluli poledník greenwichský poledník. Možná proto 30 % pasažérů právě zvrací. My ostatní víme, že pravé peklo pro rovnovážné ústrojí přijde až s pevninou.
Nevím, kdy aktuální toto hodím na internet, pravděpodobně až ve středu až budu v Africe. Prozatím přemýšlím, nakolik se mi vlastně chce „domů“.
Cape Town
Je pátek večer, v Cape Townu. Místní doprava trochu připomíná izraelskou, jen tu není moc chodníků, přechodů, linky autobusů jsou zhruba tři a o tramvaji si můžeme nechat jen zdát. Je tu chladněji než na Heleně, lidi zdaleka nejsou tak milí, i turisti jsou více uzavření. Ceny levnější než v ČR, benzín a taxi skoro dvojnásobně, což je dobře, protože bez auta se tu člověk nehne. Průvodců a zpráv o městě vyšla spousta, zábavnější by bylo vyrazit autem dál do divočiny, ale na to je moc málo času. V neděli letím domů, pak snad blog převezme česká rodina Dr. Richarda Sovjaka, kteří na Svatou Helenu připluli cca. měsíc přede mnou a mají v plánu zůstat po dva roky.