Končí leden a počasí se zde vrátilo k letnímu standardu – je vedro, od moře ale vane silný, ani ne moc vlhký vítr, který dokáže zpříjemnit odpolední odpočinek na lavičce v centru města stejně jako během pár vteřin zchladit vnitřní prostory auta otevřením dveřních oken. Po dvou týdnech pobytu mě tu každý nejen zná jménem, ale, jak jsem dnes zjistil po příchodu do útrob hotelu Conslate (navykl jsem zvyku Saints a kotvím vždy na verandě), barman si dělal starosti, že mě již několik dní nemohl potěšit obligatorní odpolední Coca Colou Light (za 85 pencí). Vynahradil jsem mu svou absenci nákupem pětilitrového boxu červeného vína.

 

Ve městě jsou technicky vzato tři samošky (supermarkety), se zbožím v regálech společným ze zhruba 90 %, ale když potřebujete nakoupit suroviny k večeři, musíte do každé z nich. V jednom mají extenzivní výběr sýrů (tj. tři druhy – Cheddar Mild, Cheddar Aged, cheddar plátkovaný), v druhém mají zeleninu a ovoce a ve třetím maso i v nezmraženém stavu. Pečivo mimochodem nemůžu sehnat už od pátku. A tak všichni děláme stejné kolečko – zoufale se snažit najít místo k zaparkování, do obchodu pro maso/ryby, co Consulate na kolu/pivo, do obchodu pro pečivo/sýr, zpět do Consulate na další pivo/kolu a potkat jiné známe, a do třetího shopu pro zbytek. Aspirující anglofil nicméně zvládne všechny nákupy najednou, Marmite i Bovril je všudypřítomný. Taky tomu začínám propadat.

Cílem dnešního výletu byla Sandy Bay Beach, jen o odbočku dál než Fairyland a Bluehill. O víkendu jsem sice s autem zapadl v divočině ve štěrku, ale takhle šílenou silnicí jako dnes jsem ještě nejel. Cestou nahoru to auto nechtělo vyjet dokonce ani na první rychlostní stupeň. Kouzlo tohoto ostrova spočívá především v tom, že zahnete o údolí (tj. pár desítek metrů) vedle a příroda i počasí se kardinálně promění, teplota vzduchu klesá či stoupá s každou stromy zarostlou zatáčkou, poušť a džungli dělí zlom svahu. A pak ty drobné příhody, kdy zastavíte proti stádu krav, majitelka se vám omlouvá, že dvě jsou zbouchnuté a jiná má mladé (ne nadlouho, rezervoval sem si je na guláš), o půl kilometru dál se snažíte vyjet čehosi, co má být zbytek silnice, a přemýšlíte, že když vám píchne pneumatika, budete muset urazit aspoň 900 výškových metrů (nemluvě o skutečné vzdálenosti) k nejbližší telefonní budce, pneumatiky se točí, kabinou automobilu se line pach spálené gumy a všechno je vlastně v pořádku. Protože čas se tady nezastavil, jen na něj každý kašle.

Tedy, kromě otevírací doby samošek.

 

Sandy Bay Beach má sice v názvu pláž, ale ve skutečnosti se tam koupat nedá. Jedná se o malou zátoku hrncovitého půdorysu s rozměry cca. 150 metrů uvnitř a 80 metrů v hrdlu. Písek je tam sopečného původu, tedy černý. Podvodní víry a proudy jsou s odkazem na lagunovitost zátoky tak silné, že stačí stát po kotníky v moři a cítíte, jak vás neznatelné síly stahují pod hladinu. Hlavním turistickým lákadlem je zřejmě ta absurdně klikatá, totálně nemožná cesta plná velkých šutrů a úzkých serpentýn, které člověka přinutí radovat se z absence automobilové kolize. Kupodivu, i na těch nejnemožnějších koutech klikaté cesty někdo bydlí. Zatím moc neřeším, jak tam vůbec a z čeho domy postavili, on mi to stejně někdo řekne dříve či později.