Svatou Helenu se zbytkem civilizovaného světa (vedle pomalého satelitního internetu) spojuje pouze loď RMS Saint Helena. Z Kapského města na ostrov každé tři týdny dováží potraviny, hrstku turistů, stavební materiál a techniku, auta, balenou pitnou vodu, poštu a obecně veškeré spotřební zboží. To zároveň znamená, že týden před příjezdem lodi chybí naprostá většina čerstvých potravin, voda a jiné balené nápoje jsou vyprodané, mléčné výrobky jsou nejméně dva týdny staré, pokud zrovna řezník neporážel, musíte se spokojit s mraženým masem, a i hotelový bar zavírá podezřele brzy (ve 4 odpoledne).

Ve středu se mimochodem pracuje jen dopoledne, odpoledne je město mrtvé jako v neděli, obchody zavřené. Na celém ostrově je jen jedna restaurace, která dostává významu tohoto názvu, a to filipínskou rodinou vlastněná asijská fusion/indian/thai mix. Večeře ve dvou Vás vyjde na cca. 60 liber bez nápojů (dalších minimálně 20 za lahev vína). Doménou těch zbylých v Jamestownu, což je Anne’s Place a Consulate Hotel, jsou pouze mražené pizzy a tousty. Plus samozřejmě smažené polotovary typu obalované kuře a hranolky.

Na ostrově nejsou k dostání žádné čerstvé mléčné produkty (mléko, sýry ad.). Krávy pouze spásají trávu, a pokud by měly dávat mléko, krmení by se muselo dovážet. Nemluvě o tom, že zde není k disposici veterinární kontrola, která by potvrdila nezávadnost mléka – muselo by se odesílat do Anglie a to celý proces získání povolení absurdně prodražuje. Absence veterinární kontroly zároveň znamená, že kontrola bezpečnosti potravin zdaleka neodpovídá standardům Evropské unie. To asi není zas tak palčivé, spíše to odpovídá praxi většiny světa, ale někteří expats (britští, jiní tu vlastně nejsou) to vnímají jako ústupek evropské západnímu pojetí o zdravém, tj. neškodném stravování. Pokud se tu porazí kráva, tak se rozbourá a jde do obchodu, žádné vyvěšování a staření, maso je tuhé, vyžaduje dlouhou tepelnou úpravu. Totéž se týká koz a ovcí. (zřejmě i prasat) Hlavní přílohou k jídlům je dovážená rýže, ale i brambory se tu v malém měřítku pěstují, a proto jsou obecně k disposici. Saints, co mají vlastní malou rodinnou farmu, jsou naprostou výjimkou. Přestože by ve zdejším klimatu mohly růst citróny, pomeranče, banány, jablka, nesčetně druhů zeleniny a koření, nikdo je nepěstuje, ostrované si navykli dodávkám prefabrikovaného jídla lodí. Svatou výjimkou jsou mí domácí Bert a Audrey, kteří mají banánovou plantáž, slepice, zahradu s kořením a polodivokou králičí kolonii za plotem.

Saints jsou z velké většiny velmi milí, každý se tu zdraví, přátelští, zajímají se o vás. Zejména starší a mladší generace jsou však obrovští rasisti, kteří opovrhují jak vzdělanou bělošskou inteligencí, tak nevzdělaným černošským dělnictvem. Expats pracující v dvou/tříletých kontraktech pro SHG (Saint Helena Government) v soukromí titulují jako „white ants“. Všudypřítomným nešvarem jsou mladí lidé ve „vytuňených“ autech (rozuměj, narvat do VW Golf motor z většího auta a uříznout výfuk tak, aby to dělalo pořádnej bordel) a vcelku velkorysý limit pro alkohol v krvi ve výši půl promile (a nebo, jak mi vysvětlil u baru policajt, „you are allowed three drinks and drive home“), řízení pod vlivem je tu častým přestupkem, veškerá auta jsou „oťukaná“, místní komunitní rádio Saints FM po každém víkendu informuje o počtu nehod a do vazby vzatých řidičů. Naštěstí tu nejsou žádný skejťáci. Zřejmě spadají do stejné kategorie jako cyklisti, kteří mají zakázáno jezdit po 90 % komunikací, s ohledem na strmé, úzké, nepředvídatelné silnice a všudypřítomné ptactvo, které se nebojí a silnice zásadně ležérně přechází, nikoli přelétává.

Internet je absurdně drahý všude. Gold package vyjde měsíčně na 96 liber a garantuje 5GB limit pro data. Každý další megabyte stojí 6 pencí. Rychlost je 1,2 MBit. Kvůli příplatku za překročená data (dokud vás teda při dvojnásobku objemu od sítě neodříznou) jsou běžné ceny zhruba 300 liber za měsíc. Na stahování filmů a seriálů můžete zapomenout. Koukat a mít na disku pornografii je nelegální. Noc v jediném hotelu ve městě stojí 200 liber. Když budete mít štěstí, v ceně bude i toaleta a sprchový kout v pokoji (en-suite). Ke snídani mražená pizza.

Letiště bude stát 250 milionů liber. S jeho zprovozněním dojde k ukončení propojení ostrova a pevniny lodí. Místní vláda momentálně vyjednala zachování cargo dopravy (tj. nákladu, potravin, zboží atd.) z Kapského města. Nově by loď měla jezdit na ostrov každých 6 týdnů (ve srovnání s třítýdenním současným intervalem). RMS Saint Helena je nyní vládou Jejího Veličenstva subvencována 5 miliony liber ročně. Tato potenciální úspora byla jeden z důvodů pro stavbu letiště. Veřejným tajemstvím v komunitě anglických expats, podílejících se na výstavbě letiště, je fakt, že hlavním strategickým cílem takto rozsáhlé investice by mělo být zabezpečení alternativní přepravní cesty na Falklandy (osm hodin letu z Sv. Heleny) a do Jižní Afriky (pět hodin letu). Letiště na Ascensionu je dle smlouvy mezi Britskou Korunou a Spojenými státy na 99 let (počínaje 2. světovou válkou) zapovězeno komerčním aeroliniím, a Američani na tom důsledně trvají.

Každé civilní letadlo musí dle světových avionických regulí nést zásobu paliva do nejbližší alternativní destinace pro případ nouze. Kdyby tedy letadlo nemohlo ať už z jakéhokoli důvodu přistát na Svaté Heleně či mělo poruchu během letu, palivo musí postačit do nejbližšího záchranného bodu. Z důvodu restrikcí komerčních aerolinií na ostrově Ascension je tímto bodem letiště Lubango v africké Angole, vzdálené cca. 1 300 mil od Jamestownu. Z prismatu globální konektivity pak vhodnějším, leč vzdálenějším cílem jest Nigérie. V praxi to znamená, že každé letadlo přistávající na ostrově musí nést záložní palivo na tři hodiny letu na nejbližší pevninu. Přistávací dráha byla čerstvě upravena, aby mohla pojmout i vojenská nákladní letadla C-130 Hercules, rozměry dopravních letounů ale zůstávají značně omezené. Supervisor přepravní logistiky, dlouholetý letecký dispečer z USA, pracující na projektu, mi nedávno řekl, že v tomto terénu dokážou přistávat pouze vojenští piloti, nalétávající zpříma a zastavující promptně po styku podvozku s betonovou dráhou. Nic pro běžné piloty, kteří přistávají na širokých plochách s dostatkem místa pro brždění a zatáčení. Kvůli množství rezervního paliva do alternativní destinace nebude lze plně naplnit letadlo (maximální obsazenost je zhruba 70 % pasažérů plus cargo), nemluvě o tom, že to budou moci být pouze menší přepravní letouny. Vzdálenost do Anglie je cca. 11 hodin letu.

Momentálně se o možnost letecké dopravy na Svatou Helenu neuchází žádná komerční aerolinka, která by zároveň nepožadovala státní subvence. Ostrov každý měsíc navštíví maximálně třicet turistů (zpravidla mnohem méně), letecká doprava by mohla toto množství možná zdvojnásobit, i kdyby poté ubytovací a s tím spojené kapacity služeb dosahovaly svých mezí. A proto se žádná komerční společnost při pohledu na 60 zákazníku měsíčně nesnaží otevřít letecké spojení na ostrov. Čestná výjimka patří Iceland Air a Islandu obecně, který svůj neotřelý přístup k podnikání doložil státním bankrotem před čtyřmi lety.

A tak v únoru příštího roku přestane na ostrov zajíždět RMS, skončí s tím dodávka čerstvých potravin, letecké spojení bude stejně drahé jako současná loď (budget ceny jsou odhadovány na 600 liber za letenku do Cape Town), vláda bude musit doplácet na leteckou dopravu skoro stejně jako na RMS nyní, a tržní boj o pozice na letišti je v podstatě nepředstavitelný.

Chtělo to ukázat i tu stinnou stránku Sv. Heleny, jinak je to tu ráj na zemi ;-)