V sobotu odjela loď i účastníci jachtařského závodu Cape Town – St Helena a ostrov se tak mírně vylidnil. Hned poté se zatáhlo a přestal foukat vítr, klimatické podmínky se tak dají popsat jako „dusno, vedro, dusno“. V neděli jsem zjistil, že je zavřený dokonce i hotelový bar (o sámoškách a dvou restauracích nemluvě), při odpolední procházce jsem se cítil jak v městě (ostrově) duchů. Problémy se stravováním za mě však vyřešila má domácí, dostal jsem brunch i večeři. Od včera bydlím v malém a nesmírně útulném apartmánu (domku) naproti přes zahradu, kde mám ložnici, obývák kombinovaný s kuchyní, pračku, televizi, křesílka, telefon a velkou verandu. Stěhování se mnou zvládl i Puňťa, předpokládám, že se prostě z jednoho venkovního světla přeorientoval na druhé.

 

 

Svatá Helena je opravdu věrnou dceru britského impéria – už dva dny v kuse prší, ale že by člověk pořádně zmoknul, to ne. Obloha je zatažená a přesto jsem se nějakou záhadou dokázal na neviditelném sluníčku spálit, na tělo se vlhkem lepí šaty, stěrače auta jedou jako o život a přesto to všechno působí jen jako drobné, konstantně občasné mrholení. Ultimátně nejasnou je mi i předpověď počasí – veškeré internetové zdroje udávají teplotu cca. o 8 – 10 stupňů Celsia nižší, než je ve skutečnosti. Dokonce i takoví mágové, jako BBC Weather! A tak sedím na verandě, hraju si s kočkou, sem zam pozoruju Puňťu na lovu a brousím si podpatky polobotek na večerní zabíjení švábů. Už jsem dostal tři!

Jednou ze záhad ostrova je relativní nedostatek čerstvých potravin a jejich rozmanitosti. Volných ploch k pěstování čehokoli je tu naopak až dost, sopečná silně mineralizovaná půda je velmi úrodná. Podobné je to i s rybami, zdejší vody jsou jich údajně plné (ostatně je to vidět i prostým pohledem z útesu), ale v rybím trhu je to jen tuňák, tuňák a v zítra prý i makrela. Ptal jsem se prodavačky na důvody, a jsou čistě prozaické. Místním se nechce rybařit či pěstovat, navykli si dodávkám mražených (a sem tam čerstvých) potravin z kontinentu, podpora v nezaměstnanosti je ze strany Velké Británie velmi štědrá. Proto tu „chodí na ryby“ zejména turisti a střednědobě usazení zaměstnanci svatohelenské vlády, kteří mají povětšinou dvou až tříleté kontrakty, z nichž velká většina souvisí se stavbou letiště. Průvodním problémem je emigrace do Anglie. Přestože vysokoškolské vzdělání formou stipendií na profesně zaměřených universitách hradí místní samospráva (resp. vláda) a podmínky jejich získání aspiranta zavazují k návratu na Helenu, spousta mladších lidí se dobrovolně rozhodně zůstat spíše na kontinentě (tedy, pardón, na Ostrovech) a dluh vládě splatit – po zrušení stropu na školné v UK v roce 2009 jde o cca. 12 000 liber za rok studia + bydlení a stravné. K tomuto sociálnímu okénku se vrátím ještě někdy příště, spoiler alert, řeč bude o rasismu.

Ohromnou pozornost zatím sklidily mé červené boty. V baru u Donnyho mě zas rozpoznal z vyprávění sám majitel Donny, poznávací znamení byla údajně pestrá košile. Dva dny po sobě jsem měl na sobě černé boty, kalhoty a košili a někteří mě proto mají za katolického kněze. Snažím se je zmást pobrukováním Hava Nagila.