Svatá Helena

Nejhorší na delším cestování na lodi není mořská nemoc, ale ten pocit na souši, kdy máte pocit, že se pevnina houpe víc než paluba parníku. Zbavil jsem se toho až dnes, druhý den na ostrově, a to ne zcela úplně. Nicméně jsem tu, na Svaté Heleně, v jejím hlavním městě, Jamestownu.

Vylodění proběhlo podobně jako nalodění, velké kufry jsme odevzdali noc předem posádce, v sobotu v 8 ráno jsme nalezli do malého člunu a vystoupili v přístavu. Obligátní kontrola pasu, platnosti cestovního pojištění, vyplnění imigračních formulářů a kontrola zavazadel (to jestli nepřivážíme potraviny, rostlinné produkty nebo jiné zakázané předměty). Pro velké palubní zavazadlo jsem se musel vrátit až před polednem, vykládka chvíli trvá. Za pasovou kontrolou na mě čekal Bert Constantine, něhož budu následující měsíc bydlet.

 

Jamestown

Již na lodi jsem se od saints dozvěděl, že je to jeden z největších znalců ostrova. Jemu i jeho ženě bude kolem šedesáti let a jsou stejně milí, jako všichni ostatní ostrované, které jsem zatím potkal. Jamestown je v podstatě jedna dlouhá, neustále stoupající ulice, obklopená domky. Za přístavní zdí (opevněním?) je „hrad“, sídlo místní samosprávy (malá, ze 17. století pocházející, Brity postavená jednoposchoďová budova). Vedle ní je sídlo policie a veřejná knihovna, naproti na malém náměstíčku, které slouží především jako parkoviště, je pak kostel, vězení, muzeum a úpatí tzv. Jacobova žebříku. O kus výš se nachází jediný hotel západního stylu (tj. recepce a bar s rozumnou otevírací dobou a wi-fi).

První, co jsem musel po příjezdu na ostrov udělat, bylo zajít do banky vyzvednout nějaký cash. Na ostrově nejsou bankomaty, takže jediná možnost jak získat peníze je vystát frontu u přepážky, vyplnit formulář, předat úřednici kartu, ta naťukala její číslo do služebního laptopu a pak mi odpočítala bankovky. Dozvěděl jsem se na lodi, že tu kdysi byla běžná i padesátipencová bankovka, ještě jsem ji neviděl, ale budu ji usilovně hledat, bude to skvělý úlovek pro mou nově vzniklou obsesi numismatikou. Elektronické transakce tu moc nefrčí. Na lodi RMS Saint Helena se mimochodem dalo platit kartou – asi potřetí v životě jsem viděl v akci tzv. „žehličku“ pro „offline“ platby kreditkou. Rozkošně staromilské.

Bydlím asi 15 minut chůze (z kopce) od centra Jamestownu. Manžel mé bytné Audrey, jak jsem již napsal, je jeden z největších znalců historie ostrova, a tak samozřejmě dělá turistického průvodce. Na vizitce má napsáno, že je zároveň taxi služba. Ani jedno z toho nefunguje v konvenčním evropském smyslu, i kvůli absenci mobilů prostě musíte doufat, že se buď dovoláte na pevnou linku, nebo ho potkáte ve městě. Nicméně, vzhledem k tomu, že jsem jejich hostem, mám zadarmo odvozy odkudkoli zpět do mého bydliště. Dnes navečer jede převážet nějaké jihoafrické turisty ze Sandy Bay do Jamestownu, tak jedu s ním, poprvé si prohlídnu další části ostrova. Z hlavního města vedou pryč jen dvě ohromně strnité ulice a pak ten žebřík. Zítra nahraju fotky, abyste měli představu.

 

Občanská vybavenost

Jsou tady dokonce dvě restaurace, plus tři stánky rychlého občerstvení (většinou smažená ryba/kuře nebo pizza). Krámků s potravinami několik, nabídka v podstatě běžná jako na kontinentu, jen málo čerstvého masa a zeleniny/ovoce. Pamatuju si, jak se na lodi strhla debata, jestli je tu k disposici vůbec nějaké čerstvé maso (krom ryb samozřejmě). Jeden z turistů argumentoval, že musí být, neboť tu mají řezníka. Zatím jsem do toho moc nepronikl, nicméně v úchvatné zahradní restauraci Anne’s place (hned vedle Hradu) včera grilovali celé prase. Tento týden je tu hodně turistů, večeře se proto musí zpravidla předem rezervovat. Ceny jsou tak nějak očekávatelné, mouka 80 pencí, jídlo ve fast foodu tři libry, víno 8 liber, drinky v barech stejné jak na Ascensionu, tj. libra padesát za cokoli. Zítra se chystám na trh. Za týden se stěhuju do apartmánu (pořád na stejném místě, ale už nebudu bydlet přímo doma u Audrey a Berta, ale přes zahrado naproti v samostatném domku), kde si budu vařit sám, tak musím zjistit cenu krabů a chobotnic a všech těch rybích delikates, co místní moře nabízí.

V pondělí mě čeká další řada věcí, první z nich bude asi snaha najít si lepší připojení k internetu. Zatím jsem tu objevil dvě místa, kde se dá koupit wi-fi. Cena je nicméně absurdní a spojení pomalé. Platí se tu 6,60 liber za 60 minut internetu. Dalším bodem agendy je rezervace auta v půjčovně, protože bez něj jsou možnosti pohybu dost omezené, jakkoli místňáci jsou ultimátně hodní a člověka rádi popovezou.

 

Mimochodem do předchozího článku o cestě lodí jsem přidal fotky.

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *